Austria trip

Září 2017 

Holky, který se rozhodly opustit komfortní zónu a vydaly se objevovat svět. 

Pátek

Německo. Noc jsme strávily na parkovišti v malebném městečku Schönau am Königssee. Ráno jsme brzy vstaly a vydaly se vstříc dobrodružství. Mlžný opar se vznášel nad půvabným jezerem a zastínil jakýkoliv výhled. Zaplatily jsme 17,80 € a nastoupily na loď.
Moje perfektní němčina nám velmi pomohla. "Jo Baru, teď můžeme vystoupit a budeme tady mít 15 minut rozchod." Tak zněl můj překlad. Eh.. Vystoupily jsme. Když jsem se otočila, loď začala pomalu odjíždět. Oups. Nevadí. Naivě jsme si myslely, že jezero Obersee je kousek a mohly bychom to dojít pěšky. Pobřeží bylo kouzelné. Nikde ani živáček. Ticho, klid, mlha a Živa s Barčou.

Došly jsme ke skále a narazily slepou uličku. Náladu nám to nezkazilo. Jednoduše jsme se otočily, vrátily se do přístavu a počkaly na další loď.

Na naší cílové stanici bylo hodně turistů. Spousta Japonců. (To se hlavně Barče zamlouvalo) Oteplilo se, mlha pomaličku ustupovala a hory se nám představovaly v celé své kráse. 

Sedly jsme si na lavičku, vytáhly svačinu a užívaly si klidné momenty. 

Jezero Obersee je hezké. Turisti nás rozčilovali a Barče se skoro podařilo ztratit můj mobil v 5-ti minutách,, kdy jsem ji ho na chvilku dala pohlídat. Jo, tuhle chybu už jsem znovu neopakovala. 

Tahle "chata" je na instagramu přímo legendární. Každý "pravý" cestovatel ji má na svém profilu a my si tuhle příležitost nemohly nechat ujít. 

Kdyby se tam nepohybovalo tolik turistů, bylo by to opravdu skvostné místo. Škoda!

Samozřejmě tahle zajížďka stála za to. 

Odpoledne naše cesta směřovala do Kaprunu, kde se měl nacházet vysoký most pro pěší. Na konci města jsme spatřily bobovou dráhu. Probudilo se ve mě dítě a přesvědčila jsem Barču, že musíme jít. 

Povedlo se. Vystrašená Barča souhlasila. Jely jsme spolu na bobech a já měla v rukou rychlost. Cesta nahoru byla automatická, klidná a pomalá. Užily jsme si i krásný výhled. Dolů už jsme se řítily s šíleným křikem. 

Po adrenalinové jízdě jsme byly plné energie. Za volant jsem sedala s rozklepanýma nohama. Nádech. 

Cesta pokračovala do Innsbrucku. Provoz už byl v nočních hodinách klidný. V Innsbrucku jsme strávily asi dvě hodiny, nakoupily kosmetiku v LUSH a prohlídly si noční život, který byl opravdu pestrý. 

Z Innsbrucku jsme vyjížděly kolem 23:30 a náš směr bylo jezero Plansee, které je od Innsbrucku vzdáleno asi 100 km. Cesta probíhala klidně. Až před Plansee se začaly objevovat serpentiny. Myslím, že se Bára bála víc než já. Jako nezkušený řidič jsem řezala zatáčky ve tmě a snažila se zvládat cestu. Na jedné straně skála, na druhé straně jezero. Dobré vyhlídky.

Zaparkovaly jsme na okraji kempu u lesa na parkovišti. Barča chystala spaní a já se ujala vaření. Náš plynový vařič na fazole se jevil jako nepostradatelný. Ohřála jsem fazole z plechovky a kastrůlek nechala venku, protože poprchávalo. Třeba se vypláchne, pomyslela jsem si. Pustily jsme se do jídla, přikusovaly chleba a vrtěly se ve spacácích. 

Jako každý večer jsme nezapomněly otevřít náš blahodárný nápoj. Každá jsme vypily asi 4 dc vína, aby se nám hezky spinkalo. Zabralo to.

Sobota

 Když jsem se ráno probudila z tvrdého spánku, hned jsem se ptala. "Baru, kde je jezero?" Její odpověď zněla. "Podívej se z okna." A opravdu. Jezero leželo jen pár metrů od nás. 

Převlékly jsme se, vyčistily si zuby, sbalily spacáky a najedly se sucharů s povidly. (Tohle jídlo jsme mimochodem měly z domova! Cestujeme přece levně.)

Nikde jsem nemohla najít kastrůlek, který jsem večer položila vedle auta. Do teď je to záhada. Nenašly jsme ho.

Vypravily jsme se k jezeru. Bylo opravdu jen pár kroků. S placením parkovného jsme si nedělaly žádné starosti. U jezera se shromažďovala skupinka potápěčů, kteří se oblékali do neoprénů.. My se procházely, zhluboka dýchaly a užívaly si krásné jezero Plansee. Nikde skoro žádní lidé, to bylo to překrásné. 

Slunce nám svítilo do tváří. Čerstvý vzduch probouzel naše mozky z vinného opojení. Líbilo se mi to ticho. Nikde nikdo. Opravdový klid. Jen my. Úchvatné místo. Jezero, které leželo uprostřed hor. 

Cesta pokračovala dál do Reutte. Tohle malé městečko se nacházelo asi 10 km od Plansee. Byla zima a my se pro jistotu dostatečně oblékly. Měly jsme obavy, že nahoře bude foukat. 

Tohle bylo opravdu chytré rozhodnutí. Už cestou nahoru jsem sundavala bundu. Následně i svetr. Svítilo slunce a moje oblečení akorát tížilo moji tašku. Po výstupu jsme se dostatečně zahřály. Cena za vstup na most HIGHLINE 179 bylo 8 €.

Výhled byl úžasný. Všude kolem nás se nacházely podzimem zbarvené lesy. Most se kýval a určitě bych tuhle procházku nedoporučila někomu, kdo se bojí výšek. (I Barča se radši držela!) Prý je to nejdelší visutý most pro pěší na světě. 

Z Reutte jsme pokračovaly směrem k jezeru Samerangersee, které se nacházelo asi 30 km daleko. Odbočily jsme z hlavní cesty a putovaly krajinou. Ocitly jsme se mimo civilizaci, všude kolem byly pastviny s kravičkami. Krávy měly zvony na krku a cinkání šlo slyšet na míle daleko. 

Počasí nám přálo. Procházely jsme se podél jezera, které bylo opravdu nádherné. Přes průzračnou vodu šlo vidět až na dno. 

Posadily jsme se na lavičku a užívaly si paprsky, které pálily naše tváře. "Nevykoupeme se?" Napadlo mě. 

Nejprve jsme vyzkoušely vodu. Byla přímo ledová. Horská jezera jsou studená i v létě a teď už byl konec září. Teplota se pohybovala okolo 20 ℃. Vzájemně jsme se hecovaly a nakonec se rozhodlo, že to přece zvládneme. 

Ve vodě jsme vydržely maximálně 15 sekund a už se škrábaly zpátky. Prsty u nohou mi mravenčily ještě několik minut potom. Každopádně to bylo velmi osvěžující. 

Kolem jezera jsme si udělaly krásnou klidnou procházku a odpočinuly si po jízdě v autě. Procházely jsme výběhem krav, sbíraly ostružiny a pozorovaly dva naháče koupající se na druhé straně jezera.

Schlegeis Stausee je přehrada vysoká 1782 metrů. Poplatek za auto činil 12 €. Cesta byla klikatá, strmá a úzká. Tunel vypadal jako z hororu. byl vysekaný ve skále a bez betonového skeletu. 

Přehrada byla úžasná. Byly jsme tam téměř samy. Procházely jsme se, dýchaly horský vzduch a fotily. 

Výhled stál stál za to. 

Hned za námi byla turistická cesta, která vedla až na vrchol hory. Na to jsme neměly sílu ani čas, ale prozkoumaly jsme okolí. Vodopád byl doslova dechberoucí. Škrábala jsem se po vlhké strmé skále nahoru a snažila se nespadnout. 

Tohle místo nás probralo a my načerpaly energii. 

Začalo se stmívat a my se vydaly na dlouhou cestu do Itálie k jezeru Pragseer, které bylo vzdáleno asi 200 km. Na mapě to vypadalo kousek. Jenže hory. Hory jsou všude. Udělaly jsme si moc příjemnou zajížďku. 

Uháněly jsme po dálnici a cesta rychle plynula. O dálniční poplatky se starala Barča a vyčetla, že by 100 km na dálnici mělo stát cca 9 €. "Jo, to nějak zaplatíme." Říkaly jsme si. Při přejezdu hranic nás čekal velký šok. Respektive šok pro naši peněženku. Poplatek za průjezd činil 10 €. Nechápaly jsme a hlavně se modlily, abychom nic dalšího neplatily, protože peníze pomalu docházely. 

Aby toho nebylo málo, začal nám docházet benzín. "Dobře, někde zastavíme a natankujeme. Klid. Vždyť benzínky jsou všude podél dálnic." Uklidňovala jsme sama sebe. 

Odbočily jsme k benzince a před námi se objevil platební terminál. "Proč bychom měly platit za tankování?" Bára už byla mírně vytočená. Zajela jsem si moc daleko od terminálu a musela vystoupit z auta, abych dosáhla k terminálu. Zaplatily jsme kartou 1 € a nasraně odjížděly k benzině. 

Nenapadlo nás se podívat na cenu. Zaplatila jsem kartou a v autě byla překvapená, že za takovou cenu se nám načetly jen 2 čárky. Bára pročítala účtenku a prskala. "Takhle drahej benzín jsem v životě neviděla. V Itálii už nikdy nebudu tankovat. Musí nám to vydržet zpátky do Rakouska." Při výjezdu na dálnici byl další terminál. Udělalo se mi zle, hned jak jsem ho viděla. Opět jsem si zajela daleko, zkoušela jsem otevřít okno úplně dolů, ale nestačilo to. Vystoupila jsem z auta a zkoušela asi úplně všechno. Nebralo to bankovky, mince ani karty. Mačkala jsem tlačítka a nic. Už mi bylo úplně špatně. Nakonec se ozval hlas a z terminálu mi vyjel lístek. Zhluboka jsem vydechla, nasedla do auta a rychle ujížděla pryč.

Před sjezdem z dálnice jsme zaplatily 3 € a nasupeně odjížděly dál. 

K Pragseer jsme dorazily asi kolem půlnoci. Zaparkovaly jsme, najedly se, dopily víno a usnuly. 

Neděle

Jezero Pragseer bylo už "profláklé" turisty vyhledávané místo, takže řešení parkovného bylo na místě. Ale.. "Půjdeme jen na chvilku, to přece nikdo nebude kontrolovat. Je neděle. Kašlem na to." Zavelela Barča. 

Tohle místo bylo úchvatné. Chata, ve které půjčovna loďek byla zavřená, a proto jsme se šly projít kolem jezera. 

Potkaly jsme jen pár ranních ptáčat se psy a skupinu důchodců. V chatě stále nikdo nebyl. Ještě před námi byla cesta domů, což činilo asi 500 km. Musely jsme jednat. 

Vypadalo to asi takhle! 

Nezdá se to, ale bylo to docela vysoko. Povedlo se nám to zdolat a před námi stálo nádherné místo. 

Vychutnávala jsem si stát na molu a pozorovat hory zabalené v mlze. Tohle byl opravdový zážitek. Nezdržely jsme se tam dlouho. 

Před námi byla cesta do Slavonic. "Pojedeme už domů  a cestou se zastavíme v Hallstattu." Rozhodly jsme se. 

Na parkovišti procházel nějaký děda a uklízel odpadky. Než jsme došly k autu, zastavil a chtěl po nás zaplatit 5 € za parkovné. Snažila jsem se usmlouvat, že se právě chystáme odjet, ale to ho vůbec nezajímalo. Dobře, v mojí peněžence bylo něco kolem 18 €. Ještě nás čekala dlouhá cesta a tankování. Doufaly jsme, že se vyhneme dálničním poplatkům.

Cesta zpět probíhala klidně, úspěšně jsme se vyhnuly dálnici a v pořádku přejely hranice do Rakouska. A asi v půli cesty jsme dojely k Felbertauern tunnelu. Stála tam velká cedule 11 €. "Néééé!" Křičela Barča. "Dělej otoč to! To nebudeme platit ani za nic" Než jsem stihla zareagovat, tak už za mnou stály 2 auta. Se slzami v očích jsem podávala pracovníkovi za přepážkou 11 €. 

Do Hallstattu jsme se dostaly odpoledne. Je to hezké místo, jen je úplně přecpané turisty. 

Cestou domů jsme se už jen stavily pro dýně a kolem 22. hodiny byly na místě.